Jeden z prvních, jeden z posledních

Malý velký bojovník

Tato slova charakterizují Adolfa Vodičku, jednoho z prvních bojovníků proti fašismu se zbraní v ruce, v řadách interbrigadistů ve španělské občanské válce, a nyní jednoho z posledních žijících pamětníků těchto událostí.

Narodil se 26. ledna 1913. Vyrůstal ve vesničce Libočany, nedaleko Žatce. Na území silně osídleném tzv. sudetskými Němci. Českých rodin zde bylo málo.

V roce 1918 přišli do regionu legionáři udržovat pořádek. Jeden z nich zůstal v Žatci jako starosta a založil českou školu. Na první setkání s fašismem vzpomíná Adolf Vodička už někdy v roce 1929. Tehdy svým vrstevníkům – Němcům – vytýkal, že když jsou v Čechách, mohli by se naučit trochu česky. Sklidil nevoli a navrch mu pohrozili, ať se nebojí, že za chviličku to tady nebude český, „my jsme tady většina a tak odsud potáhnete“.

Další podobné setkání zažil v Žatci ve dvoutřídní Obchodní škole. Zúčastnil se přednášky, kde německý profesor Frieding mluvil o severočeském území jako o prapůvodně Německém. Vodička se přihlásil a vyvrátil jeho lživá slova na příkladu slovanských názvů obcí: „Máte v němčině nějaké Žabokliky?“

„Sbal si věci, okamžitě vypadni a jsi vyloučen ze školy,“ odpověděl Frieding. Vodičky se naštěstí zastal ředitel školy, jenž později zahynul v koncentračním táboře.

Jednou Vodičkův tatínek slyšel Friedinga hovořit z fašistického rozhlasu z Lipska, kde se vyjádřil, že se do Žatce vrátí, že tam má několik případů, se kterými si to vyřídí.

 

Útěky…

Konflikt ve Španělsku začal 17. 7. 1936. Adolf Vodička se z rozhlasu dověděl, co se děje, a že se tam na pomoc republikánské vládě sjíždějí dobrovolníci z celého světa. V Československu sice do armády odveden nebyl, ale rozhodl se, že také pojede pomáhat. V rozhodnutí ho utvrdilo štvavé nacistické vysílání, ze kterého pochopil, že tady diplomacie nezmůže nic, jen boj.

Tehdejší československá vláda nějakému vměšování se do zahraničních věcí nepřála. Logicky pro ni nebylo žádoucí, aby naši občané za hranice odcházeli, a tak se snažila jejich odchodům zabránit.

První pokus se Adolfu Vodičkovi nezdařil. V Chebu byl vysazen z vlaku, musel se vrátit a třikrát týdně se hlásit četnictvu. Nepomohla ani výmluva, že měl namířeno na světovou výstavu v Paříži. Nevzdal se. Četníkovi namluvil, že má holku v Budějovicích (byla to kamarádka), která neví, že do Španělska neodjel, a poprosil ho, zda by se za ní nemohl vypravit. Četník jej varoval před dalším pokusem o útěk: „I kdyby se ti to povedlo, ty, takovej mrňous,  jim sotva pomůžeš.“

„Můžu dělat v kuchyni, v kanceláři, můžu dělat cokoli, nemusím přímo bojovat.“

„Ty neuneseš ani flintu.“

„Nemusím mít flintu, můžu mít tank, a ten mě uveze.“

„Víš co? Počkej si tady, tady budeš bojovat. Nechápeš, co tady Němci chystaj? Ještě k tomu jsi ze Žatce, z poněmčeného území… A vrať se.“

To Adolf Vodička slíbil, ale zapomněl dodat kdy.

Tentokrát se mu utéct podařilo. Psal se březen 1937. S několika dalšími dobrovolníky nastoupil dobře organizovanou cestu přes Rakousko, Švýcarsko, Francii až do Španělska.

Po cestě počet dobrovolníků narůstal, snad ze všech koutů světa. Vodička vzpomíná, že potkali i Japonce, hlásící se do interbrigád.

Dobrovolníci měli zákaz mluvit o tom, že jedou do Španělska, jenže mnozí stejně věděli, o koho jde a vyjadřovali jim sympatie. Třeba v podobě buchet, koláčů, ovoce…  V jednom městě jim starosta v projevu, který pronesl čtyřjazyčně řekl, ať bojujícímu španělskému lidu vyřídí pozdravy. V Paříži je taxíky odvážely na místo určení, aniž by řidičům řekli, kam mají jet. Ti dokonce nebrali ani obnos, který dobrovolníci měli na zaplacení.

Nejtěžší etapa vedla z městečka Perpignanu v podhůří Pyrenejí, kdy pěšky přešli horu vysokou 2000 m n. m. Sužoval je mráz a obtížný terén. Z vrcholku se před nimi otevřelo údolí zalité sluncem, byli ve Španělsku. Zde je čekali lidé, kteří je zavedli do pevnosti Figueras. Nastalo srdečné vítání, následovalo víno, jídlo… Pokračovali do dalšího městečka, odtamtud do Barcelony a dál na jih do Valencie, odkud je nákladní auta odvezla do střediska interbrigád, do pevnosti Alba cete. Byli zařazováni do jednotek podle zbraní. Adolf Vodička nebyl sám, kdo nebyl na vojně. Takových dobrovolníků byla asi třetina. Když jej viděl důstojník Bedřich Biheler, prohlásil, že se diví, že ho sem vůbec pustili. „Neurážej, jsem malej, ale sportovec, lyžař, něco vydržím.“

„Nechtěl jsem tě urazit, tak se nezlob,“ opáčil důstojník. Omluvu Vodička vzal, ale někdo z dalších dobrovolníků prohodil: „Ty vole, co se mu omlouváš, vždyť on má kliku, do něj se nestrefí.“

 

Setkání se Hemingwayem …

Už po dvou měsících na frontě mu pro jeho schopnost učit se rychle cizím jazykům, byla udělena hodnost tajemníka roty (secretario de la compania).

První Vodičkovou frontou byly Aragon, Caspe, Al Caníz. Byl zařazen ke kulometné rotě. Bohužel, neměli těžké zbraně, a tak je fašisté neustále tlačili. Ustupovali, ale i absence těchto zbraní byla výhodou. Mohli ustupovat terénem, zatímco fašisté jen po silnicích. U řeky Ebro Adolf Vodička prožil zajímavé setkání. Potkali skupinku Španělů, kteří na nosítkách nesli raněného. Nabídli jim pomoc, nesli ho ani ne padesát metrů, když narazili na civilisty, zahraniční novináře s auty. Jeden z nich se za nimi vydal, optal se, koho nesou, zda je to mrtvý. „Ne není, je těžce raněnej,“ odpověděli. Vedle Vodičky stál „udělanej chlap“. Ten ihned k odvozu raněného nabídl džíp. Někdo z jeho skupiny protestoval, ale „udělanej“ ho seřval, jestli prý chce, aby raněný umřel?! Onen americký„udělanej“ byl spisovatel Ernest Hemingway. Adolf Vodička už některá jeho literární díla znal. Šel za ním a zeptal se: „Mluvíte německy?“

„Jo, ale nerad.“

„Já taky, ale moc vám děkuju. My s vámi půjdem pěšky.“ „Ne, namačkáme se do dalších dvou aut.“

Za čtyři hodiny dorazili na místo, kam byl raněný odvezen. Z nejhoršího byl venku a přežil.

I Vodička byl po dopadu dělostřeleckého granátu před jejich zákopy zraněn. Dodnes si pamatuje jména těch, kteří byli zraněni s ním – Vraný, Vláčil, František Cener (jeho nejlepší kamarád). Doktor mu řekl: „Hele, máš kliku, dvanáct střepin.“ Ukázalo se, že jich „vlastní“ šestnáct. V lazaretním vlaku, který je odvážel do zázemí, jim vařili. Františku Cenerovi výbuch granátu očesal všechny nehty na rukou. Měl problém udržet lžíci a nemohl se najíst. Adolf Vodička ho nakrmil. Cenerova reakce byla: „Ty, Ádo, to je strašný, já ti budu říkat mámo.“

U jejich batalionu byl lékařem Laufer, otec našeho populárního zpěváka Josefa Laufera. Když ho nedávno Adolf Vodička kontaktoval, zda by se s ním nechtěl setkat, že by mu o jeho otci vyprávěl, byl zpěvákem odmítnut s tím, že jeho otec měl mnoho známých, a příhody si prý Vodička mohl vymyslet, nebo je od někoho slyšet. Vodička se odbýt nenechal, zeptal se ho, proč je tak odměřený. Myslel si, že ho bude povídání o jeho otci zajímat. „Nechci s tím nic mít,“ položil Josef Laufer telefon. Podobně dopadl Vodička u Mira Žbirky, jehož otec v interbrigádách sloužil také. S tím ani nemluvil, byl odkázán na nějakou sekretářku. Takhle si synové váží hrdinství svých otců!

Na okraj –  ještě na obvazišti se Vodička zvedl a vydal se na místa, kde před chvílí mohl přijít o život. Hledal brýle a našel je. Laufer mu vynadal, že je vůl a blbec:. „Vždyť jsi mohl vykrvácet!“ Když se pak dlouho po válce v Praze potkávali, nezapomněl se Laufer na brýle zeptat, jestli ty, co má na očích, jsou ony z fronty. Nebyly, jsou uschovány na památku v krabičce.

Spolu s ostatními se léčil v klášteře Mataro. Dlouho po válce se na ono místo dostal se zájezdem. Zaklepal. Otevřít přišel farář, jehož se zeptal na nemocnici. Odtušil, že tady žádná dávno není, ale že příchozí v ní určitě byl, když ví, že to byl dříve lazaret. Vodička se „přiznal“. Farář se mu poklonil, že je pyšný na setkání s člověkem, jenž bojoval za jeho národ. Pozval jej dál na kávu i s partou, která s Adolfem Vodičkou byla na cestách. A musel vyprávět. Když odcházeli, Vodička faráře poprosil, aby se nezlobil, že je bezvěrec. „To pro mě není rozhodující. Mne zajímá, že jste jako Čech bojoval za Španělsko a smekám před vámi.“

Další osud…

Po ústupu ze Španělska byli interbrigadisté za nedovolený vstup na francouzské území umístěni v internačním táboře. V den 150. výročí Velké francouzské revoluce na hřišti tábora zorganizovali prostná cvičení, v nichž vrcholem byla pyramida z lidských těl. Špičku coby nejmenší a nejlehčí představoval Adolf Vodička. Velitel byl cvičením tak nadšen, že internovaným ulehčil táborový režim.

Vysvobození přinesla delegace z tvořící se československé zahraniční armády, která interbrigadistům nabídla vstup do ní. Zkušenost z francouzské fronty byla zdrcující. Francouzi jen ustupovali a nebyli ochotni bojovat. Na otázky, proč nebojují, odpovídali stejně, že prý je ‚všechno prodaný, bojovat za ty lumpy nahoře, co Francii prodali, se jim nechce‘. Adolf Vodička byl zařazen u 6. kulometné roty, z politických důvodů byl však přeřazen k pomocné rotě, která se starala o kuchyň, munici a další. Hodnost výkonný rotmistr mu nebyla uznána. Válka ve Francii dopadla katastrofálně. Naše armáda musela ustoupit. Jedinou možností byla Anglie. Zde byl Vodička armádou oficiálně zproštěn služby. Důvodem byl údajně jeho zdravotní stav, ale pravděpodobnější byla opět politika. Jako člen KSČ byl považován za nebezpečného. Jejím členem sice byl, ale patřil k těm, kteří říkali, že politika do armády nepatří, a že nepřítel je společný.

Nezůstal se založenýma rukama. Přihlásil se do protiletecké obrany, pomáhal hasit požáry, lidi směrovat do krytů atd. Václav Nosek, ministr exilové vlády, Vodičku pro jeho jazykové schopnosti chtěl zaměstnat jako svého tajemníka. Přemluvil ho až po té, když ho ujistil, že kdykoliv bude poplach, bude moci odejít. Jako člen civilní protiletecké obrany při něm musel být k  dispozici.

 

Když se Adolf Vodička po válce vrátil domů, myslel si, jak budou rodiče překvapeni, že přežil. Jenže oni už ho čekali. Otec totiž poslouchal Londýn, ve kterém měl Vodička tři nebo čtyři vstupy. Před gestapem se jeho otec zachránil malou lstí. Když se na syna přišlo gestapo ptát tvrdil, že přišel dopis se zprávou, že syn padl. Dopis údajně spálil, jelikož manželka ho pořád četla a trápila se. Tak dali pokoj.

 

Pokaždé, když se Adolf Vodička vracel do Španělska na oslavy výročí interbrigád, vždy se jemu a jeho spolubojovníkům dostávalo vřelého přijetí od místních lidí. Kam šli, tam je zastavovali a zdravili. Při 55. výročí prožil zajímavé setkání. Na barcelonské třídě Rambla si přisedl k staršímu muži a dal se s ním do řeči. Muž se zeptal, zda je interbrigadista. Jakmile přisvědčil, neznámý vyhrkl: „Člověče, vždyť my jsme se mohli zabít!“ Začal vyzvídat, na kterých frontách Adolf Vodička bojoval. Aragon, Ebro… „Tam jsem byl taky!“ Starý pán Adolfa Vodičku pozval domů, aby ho představil manželce, která by jinak setkání nevěřila. „Tohle je můj bývalý nepřítel a ode dneška přítel. Máme štěstí, že oba žijeme.“

 

 

Text a foto Karel Štusák

Zanechte komentář!