Kam se budeme vracet?

Musím začít citátem slov profesora Eduarda Goldstückera z roku 1996: „… žijeme v epoše historické restaurace, kterou charakterizuje návrat k něčemu minulému, svévolně přerušenému, jehož legitimitu chce obnovit. Takové restaurační epochy mají určitou typologii. Jedním z jejich charakteristických rysů je, že chtějí jít dozadu a nevědí až kam. Máme jít k roku 1918, k roku 1938 nebo 1848?“ Jedním z projevů tohoto názorového zmatení je snaha obnovovat pomníky, které jsme kdysi zlikvidovali, abychom demonstrovali rozloučení s minulostí, jež tyto pomníky vyzdvihla. Míru tohoto zmatení charakterizuje i obnova pomníků Habsburků, jichž začínáme mít více, než bychom jich našli na území Rakouska. Ve Františkových lázních jsou na jednom čtverečním kilometru dokonce čtyři, František I. je tam hned dvakrát, jednou jako zakladatel lázní, podruhé na koni. Přičinliví františkolázeňští onu jezdeckou sochu odlili dvakrát, abychom ji měli také v Praze na nábřeží uprostřed Krannerovy kašny, kde jsou dokola alegorie českých krajů. Karel Havlíček toto dílo kdysi popsal slovy: „… kolem českých krajů chlouba a uprostřed sedí trouba.“

Svého synovce Františka zhodnotil Josef II. těmito slovy: „svou povahou je spíš pomalý, pokrytecký a lhostejný, …žádné vlastní myšlenky. Ten kluk není k ničemu, jen všecko zase zkazí.“ A měl pravdu, v čase svého panování byl František I. loutkou kancléře Metternicha. Svému nejstaršímu synovi a následníku, slabomyslnému Ferdinandovi, odkázal František I. tuto radu: „Nehýbej ničím v základech státní budovy, vládni a nic neměň.“

Aby nám Pražanům udělali ve Františkových lázních ještě větší radost, odlili nám i sochu Franze Josefa neboli „starého Procházky“. Tu jsem neviděl a doufám, že je pečlivě ukryta v nějakém depozitáři, z něhož se jí nepodaří vylézt. Ve Františkových lázních byli u jejího odhalení Otto Habsburk a Karel Schwarzenberg. Takže se už nedivím, že do sněmovních voleb jde Top09 společně s obskurní stranou „Koruna česká“, jež hodlá u nás obnovit monarchii. A čtvrtou habsburskou sochou ve Františkových lázních (tu už v Praze nemáme) je Josef II. Toho bychom mohli pro jeho osvícenství snad tolerovat, snad i jeho matku Marii Terezii, i když nechápu, jak v Praze 6 přišli na nápad mít ji na Prašném mostě, a proč zrovna teď? Sotva mohou k vysvětlení stačit slova starosty Prahy 6 Koláře: “Marie Terezie je jediná žena, která kdy usedla na český trůn, a proto si takový monument zaslouží.” Pouhé usednutí na trůn velikou zásluhou není.

Protože mnozí lidé u nás jsou důslední, neomezují se jen na Habsburky, ale také na ty,  kteří jim sloužili, na příklad maršálek Radecký, jemuž chtějí obnovit pomník na Malostranském náměstí a usilují o to s vášní a energií hodnou lepší věci. A rozdělují společnost na ty, kteří říkají, že to byl vrah italských revolucionářů, a jiné, kteří jej chválí za účast v bitvě národů u Lipska, kde porazil Napoleona.

Děsí mne představa, že po mnoha letech by někdo mohl dostat nápad na obnovení Stalinova pomníku na Letné, čímž opět rozdělí společnost na některé, kteří budou říkat, že to byl diktátor, zatímco jiní budou připomínat, že porazil Hitlera.

A konečně mohu dospět k závěru: Je nutno hodně a hodně přemýšlet, než se rozhodneme nějaký pomník vybudovat či obnovit, a stejně tak přemýšlet, chceme-li nějaký zbořit. Abychom tak stále nevytvářeli samé pomníky a zapomníky, jak to hezky napsali pánové Jiří Pokorný a Zdeněk Hojda.

Ještě bych měl prozradit, že některé, vesměs nelichotivé, informace jsem nalezl v knize rakouského autora Christiana Dickingera „Habsburkové bez iluzí“. V originále má kniha hezčí název  „Ha-Ha-Habsburg“. Začíná krásným citátem Eliase Canettiho, nositele Nobelovy ceny za literaturu: „Nenávidím, když historikové projevují respekt před něčím jenom proto, že se to stalo, nenávidím jejich zfalšovaná dodatečná měřítka, jejich bezmocnost, která způsobuje, že se před každým projevem moci plazí po břiše.“

Ing. Jiří Prokop – Předseda – Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, z.s.

Zanechte komentář!