Kounicovy koleje v Brně

„…věnujeme v den svého sňatku svůj dům v Brně číslo 617 v Brně na Radwitovu náměstí… k účelům Sdružení Hlávkovy Studentské Koleje Vysokých škol Českých v Brně.”

Stručná slova, která však vystihují především osobnost dárce JUDr. Václava Roberta z Kounic, majorátního pána na rozsáhlých rodových statcích soustředěných převážně na Moravě. Narozen 26. září 1848 v Drážďanech, prožil s ovdovělou matkou dětství i dospívání v Praze, v kruzích předních českých vlasteneckých politiků, básníků a spisovatelů. Toto prostředí ovlivnilo Václava Kounice na celý život; svoje usilování věnoval politickému a kultur­nímu povznesení české společnosti.

Myšlenkou pomoci moravským studentům se zřejmě zabýval dlouho a darem svého brněnského domu, tzv. Kounicova paláce na Moravském náměstí (nynější sídlo rektorátu Masarykovy univerzity), zamýšlel vytvořit finanční zdroje pro výstavbu kolejí, pro podporu chudých studentů formou stipendií a k prosazování českého školství v převážně německém Brně.

Brněnské městské úřady se k stavbě kolejí chovaly nepřátelsky, takže až do smrti donátora (+14. října 1913 v Uherském Brodě) se nepodařilo získat vhodné stavební místo. Teprve během první světové války zakoupilo Sdružení pozemky na katastru brněnské předměstské obce Žabovřesky. Vlastní stavební práce podle projektu profesora české techniky v Brně Karla H. Kepky započaly ovšem dlouho po ukončení válečných bojů – až roku 1922.

První studenti se do nových ubikací nastěhovali již 5. listopadu 1923, slavnostní otevření Kounicových stu­dentských kolejí v dnešní Králově ulici se uskutečnilo 24. května 1925 v rámci oslav 25. výročí založení České vysoké školy technické v Brně. Koleje pak sloužily jako domov studentů s čilým společenským, kulturním a sportovním ruchem až do osudného 17. listopadu 1939. Tehdy v časných ranních hodinách příslušníci německé tajné státní policie (Gestapo) a jednotky SS-Totenkopf přepadli koleje v souvislosti s drastickými opatřeními proti českým vysokým školám. Celkem 173 studentů bylo odtud odvezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen, ostatní z 500 obyvatel se museli urychleně vystěhovat. Počátkem ledna 1940 se pak Kounicovy studentské koleje změnily v policejní věznici řídící úřadovny brněnského gestapa; tam potom ze všech poboček gestapa na Moravě přiváželi zatčené účastníky protinacistického odboje.

Věznice měla dva bloky, A a B; v nich byly strážnice, kanceláře úředníků a cely vězňů. Oba bloky spojovala budo­va s hlavním vchodem a se sálem, který sloužil k sestavování transportů do koncentračních táborů a do věznic. Pro svoje nové využití byly koleje po celou dobu okupace různě upravovány. Především byly obehnány vysokým drátěným plotem a v zahradě přibyly dřevěné vězeňské baráky; plány na výstavbu betonových obranných bunkrů však nacisté již uskutečnit nestačili.

Pro vězně se staly pověstné v bloku A cela číslo 17 -tam čekali odsouzenci stanného soudu na popravu -a od ledna 1945 také cela číslo 8; odtud odcházeli na popra-viště nazývané píseček. V bloku B smutně proslula „koupelna” s tzv. „vanovými výslechy”, během nichž byli vězni poléváni střídavě ledovou a horkou vodou.
Na dvoře kolejí pod sgrafitovým obrazem patrona českého národa knížete Václava s nápisem „Nedej zahynouti nám ni budoucím” se konaly popravy zastřelením. V době prvního stanného práva po nástupu zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha do funkce nejvyššího představitele v tzv. Protektorátě Čechy a Morava, bylo v Kounicových kolejích od 28. září do 19. listopadu 1941 popraveno 142 osob. Druhé stanné právo, vyhlášené po atentátu na R. Heydricha, přineslo smrt od 29. května do 3. července 1942 – 395 lidem. Odsoudil je stanný soud, jehož členy nebyli vždy právníci, ale úředníci gestapa, SD a německé kriminální policie. ( Skutečnost, že za druhého stanného práva měl předseda soudu a jeden jeho přísedící právnické vzdělání, je tím hrůznější.) Ti, bez práva souzených na obhajobu, znali většinou jen rozsudek v podobě trestu smrti; poprava se konala bezodkladně tentýž den. Těla popravených se zpopelňovala v brněnském krematoriu, popel se však nikdy nepodařilo najít. Odsouzení k smrti znamenal také trest tzv. předání gestapu, což byl transport do koncentračního tábora v Mauthausenu s následnou strašlivou smrtí.

Některé popravy byly vykonávány oběšením na šibenicích; ty za prvního stanného práva stály v zahradě naproti kuchyni bloku A, v době druhého stanného práva v koutě nádvoří. Od 8. ledna do 16. dubna 1945 existovalo navíc popraviště na tzv. „písečku” na dvoře mezi blokem A a sálem; tam byli stříleni ranou do týla především partyzáni a jejich pomocníci. Jejich přesný počet není znám; podle poválečných výpovědí zatčených příslušníků gestapa šlo asi o 120 osob. Mezi popravenými byli muži i ženy všech profesí a společenských vrstev. Připomeňme alespoň jediné jméno – Miloš Prudil. Ani ne jedenáctiletý chlapec, syn lesního dělníka z hájenky Karlov u Prosetína, byl popraven s oběma rodiči na „písečku” v první polovině dubna 1945.

Nelidské podmínky vězení, především tělesné týrání, neustálé stresové situace, i to vedlo k řadě úmrtí a sebevražd. Další vězni byli umučeni při výsleších, jiné zastřelily stráže, když se přiblížili k oknům cel.

V době více než pětileté působnosti policejní věznice brněnského gestapa – od 4. ledna 1940 do 19. dubna 1945 – prošlo Kounicovými kolejemi na 35 000 antifašistů, českých vlastenců převážně z Moravy, ale také z Čech a ze Slovenska. Kromě nich tam byli drženi zajatí vojáciRudé armády uprchlí z koncentračních táborů, váleční zajatci z Anglie, ze Spojených států amerických i odjinud. Jejich cesta vedla odtud do nacistických věznic a koncentračních táborů i na popraviště ve Vratislavi, v Berlíně-Plotzensee, ve Frankfurtu nad Mohanem, Drážďanech a na jiných místech.

Po skončení druhé světové války se uvažovalo původně o přeměně Kounicových kolejí na památník odboje, posléze však převážil názor na vrácení budovy jejímu původnímu účelu, tedy k ubytování studentů; slouží jim dodnes. Neblahý úsek dějin budovy připomíná tamní historická expozice.

Na historii Kounicových studentských kolejí v době nacistické okupace Československa odkazují také sochařská díla českých umělců: na popravišti bronzová plastika Vlastenec od Jiřího Marka, dále travertinový pylon vyjadřující Vítězství nad fašismem a obsahující jména míst bojů a utrpení za druhé světové války. Myšlenkovým vyvrcholením sochařských památníků je skulptura V nový život (Jiří Marek), umístěná v parku u kolejí.

Roku 1978 byly Kounicovy studentské koleje prohlášeny za národní kulturní památku. Dnes tam přicházejí někdejší účastníci odboje, jejich pozůstalí a potomci, žáci škol, domácí i zahraniční návštěvníci, aby se seznámili s dějinami památného místa a poklonili se oběti těch, kteří svým utrpením i životy napomáhali v boji za svobodu.

JUDr. František Vašek

Zanechte komentář!