Kounicovy koleje v Brně

Národní kulturní památka Kounicovy studentské koleje v Brně

„… věnujeme v den svého sňatku svůj dům číslo 617 v Brně na Radwitovu náměstí… k účelům Sdružení Hlávkovy Studentské Koleje Vysokých škol Českých v Brně.“

V Praze dne 12. května 1908

                                                        Josefína hraběnka z Kaunic, JUDr. Václav hrabě Kaunic

 

Tato stručná slova, která však vystihují především osobnost dárce JUDr. Václava Roberta z Kounic, majorátního pána na rozsáhlých rodových statcích soustředěných převážně na Moravě. Narozen 26. září 1848 v Drážďanech, prožil s ovdovělou matkou dětství i dospívání v Praze, v kruzích předních českých vlasteneckých politiků a umělců. Toto prostředí ovlivnilo Václava Kounice na celý život, svoje usilování věnoval politickému a kulturnímu povznesení české společnosti.

Myšlenkou pomoci moravským studentům se zřejmě zabýval dlouho a darem svého brněnského domu, tzv. Kounicova paláce na Moravském náměstí (nynější sídlo rektorátu Masarykovy univerzity), zamýšlel vytvořit finanční zdroje pro výstavbu kolejí, pro podporu chudých studentů formou stipendií a k prosazování českého vysokého školství v převážně německém Brně.

Brněnské městské úřady, ovládané v té době německou politickou reprezentací, se k stavbě kolejí chovaly nepřátelsky, takže až do smrti donátora (+ 14. října 1913 v Uherském Brodě) se nepodařilo získat vhodné stavební místo. Teprve během první světové války (1914 – 1918) zakoupilo Sdružení pozemky na katastru tehdejší brněnské předměstské obce Žabovřesky. Vlastní stavební práce podle projektu profesora české techniky Karla H. Kepky započaly ovšem dlouho po ukončení válečných bojů – až roku 1922.

První studenti se do nových ubikací nastěhovali již 5. listopadu 1923, slavnostní otevření Kounicových studentských kolejí v dnešní ulici Králova č. 45 v městské části Brno-Žabovřesky se uskutečnilo 24. května 1925 v rámci oslav 25. výročí založení České vysoké školy technické v Brně. Koleje pak sloužily jako domov studentů s čilým společenským, kulturním a sportovním ruchem až do osudného 17. listopadu 1939.

Tehdy v časných ranních hodinách příslušníci německé tajné státní policie (Gestapo) a jednotky SS-Totenkopf přepadli koleje v souvislosti s násilným uzavřením všech českých vysokých škol na území Protektorátu Čechy a Morava. Celkem 173 studentů bylo odtud odvezeno do koncentračního tábora Sachsenhausen, ostatní z 500 obyvatel se museli urychleně vystěhovat. Počátkem ledna 1940 se pak Kounicovy studentské koleje změnily v policejní věznici řídící úřadovny brněnského gestapa, kam ze všech poboček gestapa na Moravě přiváželi zatčené účastníky protinacistického odboje. Jako neblaze proslulé nacistické vězení a popraviště tak Kounicovy koleje sloužily až do osvobození Brna 26. dubna 1945.

Některé popravy byly vykonávány oběšením na šibenicích, vedle nich se popravovalo také střílením ranou do týla na popravišti na tzv. písečku a popravy byly vykonávány také popravčí četou zastřelením pod sgrafitem sv. Václava na nádvoří kolejí. V době více než pětileté působnosti policejní věznice brněnského gestapa – od 4. ledna 1940 do 19. dubna 1945 – prošlo Kounicovými studentskými kolejemi na 35 000 antifašistů, převážně vlastenců a odbojářů z Moravy, z Čech, ze Slovenska i ze zahraničí. Mezi popravenými byli muži i ženy všech profesí a společenských vrstev. Za všechny jmenujme alespoň dvě oběti. V listopadu 1941 zde byl za odbojovou činnost uvězněn a vzápětí zastřelen JUDr. Jaroslav Mezník – za první republiky viceprezident země Podkarpatoruské a poté zemský prezident země Moravské. A krátce před osvobozením Brna – v první polovině dubna 1945 zde byl popraven Milošek Prudil, ani ne jedenáctiletý chlapec, syn lesního dělníka z hájenky Karlov u Prosetína, spolu s oběma svými rodiči, za pomoc místním partyzánům.

Po skončení druhé světové války se původně uvažovalo o přeměně celé budovy Kounicových kolejí na památník odboje, posléze však převážil názor na vrácení budovy jejímu původnímu účelu, tedy k ubytování studentů. Roku 1978 byly Kounicovy studentské koleje prohlášeny za národní kulturní památku. Neblahý úsek dějin budovy připomíná tamní historická expozice v Pamětní síni, která byla zřízena v roce 1984 zásluhou dvou bývalých vězňů a pamětníků, kteří válku přežili – JUDr. Františka Vaška a Josefa Styxe. V letech 2015 – 2016 byla v Pamětní síni inovována historická výstavní expozice (textová i obrazová část), ve spolupráci s historiky Moravského zemského muzea a za využití finanční dotace Krajského úřadu Jihomoravského kraje.

Dnes do Pamětní síně Kounicových kolejí přicházejí někdejší účastníci odboje, jejich pozůstalí a potomci, žáci škol, domácí i zahraniční návštěvníci, aby se seznámili s dějinami památného místa a poklonili se oběti těch, kteří svým utrpením i životy napomáhali v boji za svobodu. Na historii Kounicových studentských kolejí v době nacistické okupace Československa odkazují také sochařská díla českých umělců – na popravištích bronzová plastika Vlastenec a Kamenný květ od brněnského sochaře Jiřího Marka a dále travertinový pylon vyjadřující Vítězství nad fašismem a obsahující jména míst bojů a utrpení za druhé světové války.

V Pamětní síni jsou písemnosti a fotodokumenty nejen z Kounicových kolejí, ale i z jiných nacistických věznic a koncentračních táborů, které návštěvníkům přiblíží nejsmutnější období naší historie

Pamětní síň Kounicových kolejí není klasické muzeum s pevně danými časy pro návštěvníky a pro konání prohlídek návštěvníků. Návštěvníci neplatí vstupné. Pamětní síň je možno navštívit po domluvě s paní Mgr. Milenou Spoustovou – telefon: 543 248 941; mobil: 732 538 312; email: mgr.spoustova@email.cz; nebo Mgr. Janem Jandlem – mobil: 732 162 185; email: jandl.j@volny.cz

Mgr. Jan Jandl,

historik,

předseda OV ČSBS Brno – Kounicovy koleje